OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je hluboká noc. Hladina řeky klidně odpočívá, odraz nebeské klenby konejší ve své náruči, všude klid a mír. Když tu náhle dračí přídě Drakkarů rozčeří hladinu. Zahalené siluety vikingských bojovníků nezřetelně proplouvají tichem k dřevěnému molu, poutají bujná plavidla a neslyšně kontrolují zbraně. Přepad začíná, postavy běží krvi vstříc. V jejich čele pokulhává povědomá postava - nejslavnější grobián Quorthon. Ale co se to děje? Zakopnul! Tak tak udržel rovnováhu… u Odina, teď dokonce padá a stovky jeho následovníků nelení a dupou mu po zádech! Z hustého listoví pozorují pád modly dětské oči...
Dědečku, vyprávěj mi příběh!
Dobře, běž a přines si knížku…
…ne, ne, nechci žádný vymyšlený, chci skutečný příběh!
Skutečný příběh?
Ano, vyprávěj mi o tom, když jsi byl chlapcem.
Tak dobře, vezmu tě s sebou na dlouhou cestu časem…
„Byl mladý a mládí je plné odporu k pravidlům. Dokonce i ve Švédsku, takže není divu, že již jako mlíčný cucák v osmdesátém třetím zakládá kanální spolek BATHORY. O rok později vtrhne do světového undergroundu se stejnojmennou prvotinou, hned ten následující svůj úder potvrdí plackou "The Return" a byť jde z dnešního pohledu v obou případech o obyčejný chlív, na čerstvě se formující blackovou scénu mají obě tato alba vliv značně průkopnický. Textově se pohybuje hluboko v satanských klišé a celou tuto éru završuje trojkou "Under The Sign Of The Black Mark". Nejlepší léta ho ale teprve čekají, protože čertům je tím definitivně odzvoněno a námětové kormidlo se otáčí k hrdinským břehům (nejen) vikingských předků. Opěvovaný "Blood Fire Death" načrtl epických možností, ovšem k dokonalosti je dotáhl až výtečný "Hammerheart". Dávné pravidlo o nemožnosti vstupu do stejné řeky pro něho neplatí, "Twilight Of The Gods" totiž vyřčené důrazně potvrzuje a akustickou pompézností svého „Ergo kladívko“ předchůdce minimálně vyrovnává. Jenže léta nadbytku kreativity mizí v nenávratnu. Už neví co hrát. Zkouší si vyčistit hlavu sólovými počiny, zkouší navázat na kanální začátky prostřednictvím alb "Requiem" nebo "Oktagon", zkouší znovu otevřít i epickou žílu s „Blood On Ice“ či loňským prvním dílem „Severní země“. Marně.
Z řady zbytečných desek samozřejmě nevybočuje ani druhá část severské ságy a důvody jsou nasnadě. Stále je nahráváno na nějaký pofidérní x-stopák s demáčově plochým výsledným zvukem, stále se pracuje pouze s hrstkou dokola omílaných motivů, postavených na podobném mustru, v minulosti navíc dávno do mrtě vyždímaných. A výsledku rozhodně neprospívá ani Seversky Monumentální™ rejstřík kláves. Alespoň náznak něčeho kloudnějšího kdyby byl? Ale bohužel, kde nic, tu nic. Jen přízeň peněženek až za hrob věrných fanoušků kultovní atmosféry prastarých časů a dalších zbytečně nadnesených frází. U BATHORY totiž již dávno jde jenom o co nejvíc peněz za co nejmenší námahu. Smutné, ale nikdo se tím už ani netají. A ruku na srdce, podobně zbytečné desky vycházejí dnes a denně. Tahle má navrch jenom kdysi zajímavou a inovativní značku, nic víc!“
A to je celé, líbilo se ti mé vyprávění?
Jasně, bylo skvělé!
To jsem rád, a teď už dost řečí a spát!
Dědečku?
Ano?
A kdo byl ten muž?
Cože, kdo to byl? Přece QUORTHON – KRÁL ROZLADĚNÉHO MUZICÍROVÁNÍ A OBCHODNÍK ŠIKULA!!!
Quorthon se již poněkolikáté snaží vyvolat dávno zemřelého ducha zásadních alb typu "Hammerheart" a jeho zoufalé pokusy mají čím dál sestupnější charakter. Co na tom, že je to zoufale prázdné a nudné, skalní si to stejně koupí kvůli logu, budou vést řeči o "jedinečné atmosféře", kasička se naplní a zase bude na pár let za co žít.
2 / 10
Quorthon
- cokoliv si vzpomenete
1. Fanfare
2. Blooded Shore
3. Sea Wolf
4. Vinland
5. The Land
6. Death And Resurrection Of A No
7. The Messenger
8. Flash Of The Silverhammer
9. The Wheel Of Sun
10. Instrumental
Nordland II (2003)
Nordland I (2002)
Destroyer Of Worlds (2001)
Jubileum Volume III (1998)
Blood On Ice (1996)
Octagon (1995)
Requiem (1994)
Jubileum Volume II (1993)
Jubileum Volume I (1993)
Twilight Of The Gods (1991)
Hammerheart (1990)
Blood Fire Death (1988)
Under The Sign Of The Black Mark (1987)
The Return (1985)
Bathory (1984)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Black Mark Productions
Stopáž: 63:23
Produkce: Quorthon
Studio: domácí
Prvý diel je o niečo lepší ale aj dvojka je dobrá. Tá recenzia je naozaj prehnaná.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.